Čekala jsem dvojčata. Když jsem porodila chlapce, tak u děvčátka jsem slyšela „A do prd…“, protože jí kleštěmi promáčkli hlavičku. Poté mne rychle uspali. Od té doby je na tom Martinka tak, jak je. Měla žít pouze do 12 let a měla být jako panenka. Já jsem se nevzdávala, nemohla jsem tomu věřit. Měla jsem ještě další dvě děti, dvojče a staršího syna. Musela jsem to brát tak, že je zdravá. Snažila jsem se s ní cvičit a dělat vše proto, aby jako panenka nebyla. A vidíte, dnes je jí 33 let a je to taková moje ´potvůrka´. (smích) Jinak jsem sama. Syn, dvojče Martinky, si vzal ve 20 letech život. Já už mám pouze nejstaršího syna s rodinou a Martinku. Nenechal nic na rozloučenou, pravý důvod vlastně nevíme, zřejmě nešťastná láska. Stalo se to přesně na Vánoce. Někdo zvonil a já jsem si myslela, že si zapomněl klíče, ale za dveřmi stáli policisté a řekli mi tuto informaci. Od té doby neslavíme Vánoce.  Byl zdravý, stejně jako by byla zdravá Martinka, kdyby nedošlo k té nešťastné události.  

 

Hodně mi pomohla moje nevěsta. Chodila s vnučkou za mnou do nemocnice, protože jsem se složila a říkala, že mám ještě Martinku, staršího syna a ti všichni mne potřebují. Opravdu mne velmi nabíjela. Trvalo zhruba měsíc, než jsem si to uvědomila a vzala za své, že má vlastně pravdu. Samozřejmě beru léky a stále pláču. Život jde ale dál. Cítila jsem, že mne ostatní opravdu potřebují, hlavně Martinka, ta mne potřebuje velmi. Neumím si představit, co by s ní bylo. Kdyby šla do ústavu, jsem přesvědčená, že už by tady nebyla, protože není zvyklá. Začaly jsme s mojí maminkou jezdit do přírody, a to mne také velmi nabíjelo. Brala jsem také vnučku na dovolenou. Moje maminka to zaplatila a já jsem byla brána jako ošetřovatelka, protože jsem se starala o všechny tři. Takto jsem odpočívala. Je opravdu těžké přijít o dítě, ale musela jsem se naučit s tím žít.  

 

Martinka neměla dobrého dětského lékaře. Jedna paní v Třebenicích, která měla chlapečka s postižením, mi poradila, abych si zajela do Roudnice nad Labem k panu doktoru Pachirovi. Zajela jsem tam, ale sestra mne nechtěla vzít. Pan doktor mne však slyšel a hned mne pozval dál. Rovnou si nás nechal v nemocnici a následně poslal do lázní. Od té doby jsme chodily k němu. Po nějaké době mi řekl, že Martinka bude žít jenom do 12 let, jestli bych ji nechtěla dát do ústavu. Já jsem to ale nevzdávala. Nevěřil mi, že se hýbnula hlavičkou. Hubovala jsem také klukům, že ji otáčí, ale pak jsem mu ukázala, že se otáčí od těch nohou a v té době mi dal jakousi naději, že by z toho mohlo něco být, že budeme pokračovat. Neřekl to úplně najisto. Tak jsem pokračovala – cvičila, brečela, protože to bylo pro Martinku bolestivé. Cvičíme stále a stále je to pro ni bolestivé. Masíruju ji a chodíme do přírody. Jsme zkrátka pořád venku.  

 

Byla jsem sama od začátku, protože manžel mi řekl, že buď Martinka nebo já. Nezbývalo mi nic jiného než mu říct, aby se sbalil a než se vrátím z porodnice, aby byl pryč. Zůstala jsem na ně tedy sama. Musím ale říct, že mi bylo lépe, protože to s ním nebylo dobré.  

 

Dlouho jsme nebyli, protože mne mlátil, takže jsem žádný kontakt nechtěla. Jezdil však, protože vozil babičku, tu měla Martinka moc ráda. Až po smrti babičky jsem mu dovolila, pokud se bude chovat slušně, že nás může navštěvovat. Najednou se začal zajímat, ale jenom tím způsobem, že se zajímá. Nepomáhá. Přijede tak 2 – 3x do roka a trvá to dodnes. Z rodiny mi pomáhá syn s nevěstou a vnučkou. Ta už je trošku starší, takže když ji tu mám, tak se mnou ráda peče a vaří. Občas u mne tráví víkendy. Sourozenci jsou daleko, ale když mohou, pomáhají mi finančně. Pět let jsme šetřili s celou rodinou na tento vozík a každý z rodiny něco přispíval. Když jsem zůstala v nemocnici, starala se o Martinku nejmladší sestra, která s ní zůstala doma. Jinou pomoc nemám.  

 

Normálně. Všichni ji brali jako zdravé dítě. Nikdy jsem neslyšela ani necítila žádnou nevraživost. Martinka dostane i vynadáno jako zdravé dítě. Její oblibou je štípat chlapy do zadku. (smích) S rukama moc neumí, ale tohle dokáže. Musím dávat vždy pozor v obchodě, aby před námi nestál chlap. V takovém případě ji klidně plácnu přes ruku, aby věděla, že se to nesmí dělat. Rodina ji má moc ráda. Dostává dárky k Vánocům, k narozeninám – nikdy na ni nezapomínají. Když nemohou přijet, zavolají a povídají si po telefonu.  

 

Naberu sílu tím, že prakticky musím stále něco dělat. Chodím pomáhat mojí mamince, ale dnes nejdu a už vím, že budu vyčerpaná. Holky jsou spolu moc spokojené. Sedí spolu, popíjí pivečko, já uklízím, vařím ad., tak to mne moc nabíjí. Psychicky bývám vyčerpaná často. Jsou dny, kdy to na mne opravdu padne. Martinka je ale sluníčko. Nabíjí mne tím, že se pořád směje. Dokáže mít i nálady. U kluků jsem vůbec nevěděla, že měli nějakou pubertu, ale Martinka mi to vše vynahrazuje. (smích) Další věc, která mne nabíjí, je ta, že dělá pokroky i po 18 letech. Říkali mi, že po 18. roce to padá zase dolů. Však vidíte, jak dokáže krásně stát. Martinka je moc šikovná. Pokračujeme dál, děláme to samé, nevzdáváme se.

 

Přála bych jim, aby měli takovou sílu, jakou mám já. Důležité je chodit hodně do přírody, to pomáhá. Také starost o druhé je důležitá, protože když se soustředí pouze na jednoho, ta síla se tolik neobnoví. Nebojte se říct si o pomoc, jako jsem to udělala já. Kolem nás je totiž mnoho dobrých lidí, kteří rádi pomohou, nestyďte se. Je důležité, aby rodiny držely pohromadě. Za mne je obdivuhodné, když takovou situaci rodiny ustojí. A jste tady také Vy, Diecézní charita Litoměřice, která nám velmi pomohla a za to Vám moc děkuji.